Sklizeň

Letní období až do raného podzimu bylo poměrně chudé na lidové tradice. Lidé neměli příliš času na radovánky a oslavy. Museli si zajistit dostatek potravy. Modlitbami se křesťané obraceli ke svým patronům, aby si vyprosili dobrou úrodu. Lidé se těšili, až skončí těžká práce. Oslavy sklizně patřily k nejrozšířenějším lidovým zvykům.
Žně
Žně bývaly velkým svátkem pro celou ves. Všichni z vesnice pomáhali na poli. Když přišli ženci na pole, smekli a pokřižovali se. Ženci pokosili zralé klasy srpem nebo kosou, ženy je svázaly do snopů a postavily z nich na poli panáky. Obilí se několik dní dosoušelo a potom se snopy odvážely do stodoly na žebřiňáku.
Dožínky
Když se sklidil poslední klásek, žně skončily a slavily se dožínky, jinde zvané obžínky. Z klasů a polních květů upletla děvčata dožínkový věnec ozdobený pentlemi a někde i barevnými plody, a ten se potom v průvodu ženců za velkého jásotu odvezl do stavení na vrcholu poslední fůry. Nejkrásnější a nejvýřečnější dívka z vesnice, ozdobená polním kvítím, jej slavnostně předala hospodáři. Věnec v sobě spojoval magickou sílu kruhu a rostlin a přikládala se mu ochranná moc. Zůstával ve stavení až do příštího setí.

Dočesná
V krajích, kde se pěstuje chmel, se po jeho sklizení, tedy dočesání, pořádala slavnost podobná dožínkám, zvaná dočesná. Česáči uvili z chmele a obilí velký věnec ozdobený květy a v slavnostním průvodu nebo na ověnčeném voze jej přinesli do statku, kde byl předán hospodyni. Poté jej pověsili na vyvýšené místo a na dvoře se konala hostina a tancovačka.

Vinobraní
Připadá na období mezi sklizní na polích a podzimní setbou. V krajích, kde byly vinohrady, bylo vinobraní mezi největšími svátky v roce. Při ukončení sklizně vinné révy se dříve držel zvyk, že sběrači hroznů na sebe různě navěšeli poslední kusy, které na vinici sesbírali. Průvod, který odnášel poslední hrozny do kvasírny, vedl vinař vezoucí trakař s hromadou hroznů. Nechyběla hudba, tanec, pohoštění a zábava.

Len a konopí
Snahou všech hospodyň bylo, aby byl len vytrhán začátkem září, a to do oslav svátu narození Panny Marie (8. září). To, že byl len sklizen z pole, byla první fáze. Pak následovala zpracování. Závěrečná slavnost se nazývala konopická a hlavní slovo na ní měly dívky. Organizovaly program, samy si vybíraly a vyzývaly chlapce k tanci.
Z koudele se předla nit... Všichni si jistě vzpomeneme na Krtečka a kalhotky, kde je vše krásně popsáno.

Brambory a ohníčky
Pouštění draků
V rodině pracovali všichni, děti už od útlého mládí, školáci museli pomáhat hned, jak se vrátili ze školy domů.Chodili do lesa sbírat lesní plody a houby, později klestí a šišky na topení, starali se o trávu pro husy a králíky, do pozdního podzmu pásli ovce a kozy. Když začaly podzimní plískanice, dělávali si posáčci na poli ohníčky, aby se trochu ohřáli. Na hlavu si dali pytel, aby na ně nepršelo , a v popelu si pak pekli brambory.
Pokud ale přece jen zbylo trochu volného času, chodily děti pouštět doma vyrobené papírové draky.

Poutě a posvícení
Výjimečnou událostí během roku bývala pouť. Náboženské poutě se konaly v den svátku světce, který byl ochráncem místního kostelíčku. Byla to vždy veliká sláva a zvyk. Chodit se spíš muselo. Procesí poutníků ze širokého okolí se vydalo pěšky na cestu, putování často trvalo i několik dní. Lidé přespávali v hostincích, chudší i pod širým nebem. Skupinu poutníků často doprovázel povoz, na němž se vezlo jídlo a přikrývky.
K oslavám patřily i velké trhy, prodávaly se tu svaté obrázky, růžence a nejrůznější památeční předměty. Malované hrnečky s nápisy a obrázky svatých, papírové a voskové ozdoby patřily pak k domácím pokladům. Pro nemocné a staré se kupovaly dárky, které měly připomínat pouť na svaté místo (růžence, svaté obrázky...). Byly k mání i mnohé pamlsky, koření a vzácné pochoutky. Děti se těšily na turecký med, cizokrajné ořechy, mandle i cukrovinky, především ale na nejrůznější krásně zdobené perníky.
Na pouti bývalo vždycky veselo. Přijížděli také komedianti, kejklíři a kouzelníci, pořádala se představení, obvyklé bývalo i loutkové divadlo a byly zpívány kramářské písně s obrazovým doprovodem.
Postupně se ale původní náboženský význam změnil. Začaly se užívat atrakce, jak je známe i dnes. Přibyly houpačky a kolotoče, střelnice, kartářky a věštkyně. Prodávala se cukrová vata, hudbu obstarávali flašinetáři a potulní muzikanti.
Nedělní pouť bývala zakončena večerní tancovačkou.
Posvícení bývalo jedním z nejoblíbenějších svátků prostého venkovského lidu. Tato slavnost byla mimo jiné příležitostí ke společenskému styky s příbuznými a přáteli. Byla to doba ideální k odpočinku, hodování a zábavě. Délka oslav byla různá. Někde posvícení trvalo od sobotního večera do úterního rána, místy se prý slavilo dokonce týden od neděle do neděle.
Posvícení bylo přehlídkou koláčů. Zároveň s koláči se pekla posvícenská husa. Čím více hostů přišlo, tím to byla větší pocta pro hostitelku.
V tento čas se konávalo mnoho zásnub a uzavíralo se hodně sňatků. Hostům, kteří se vraceli domů se dávala výslužka - koláče, buchty, zelí a maso, jitrnice.

Jarmarky a trhy
Na pravidelných trzích vládl čirý ruch, probíhala tu směna zboží.
Bylo to i důležité komunikační místo, kde bylo možné dovědět se veškeré novinky z kraje. Také tu probíhal soud s podvodníky a zloději - pranýřování. Návštěva trhu byla vždy pro obyčejné lidi sváteční událostí.
Trhy se rozlišovaly na týdenní, konané zpravidla každou sobotu a trhy výroční - jarmarky, vztahující se k nějaké události.
Jarmark býval výroční trh, pořádaný jednou nebo dvakrát za rok u příležitosti nějakého svátku. Trval několik dní, často i celý týden.

Škola
Škola bývala původně pouze jednotřídka, učilo se v jedné malé světnici, často v pastoušce nebo v obecní kovárně. Na venkovských školách provázela učitele chudoba, plat nestačil ani na holé živobytí, byli tedy často odkázání na dary vesničanů. Venkovští učitelé bydleli většinou ve škole a kdo měl štěstí, mohl mít ještě malé hospodářství.
Při vydělávali si hraním v kostele a při muzice, opisovali noty a písemnosti, za malou úplatu i zvonili. Jejich postavení se začalo zlepšovat až po školské reformě Marie Terezie. Obce převzaly školy od vrchnosti, postavili školní budovy a na konci 19. století měly školu již všechny vesnice.
Všeobecný školní řád Marie Terezie zavedl u náš školní docházku dětí od šesti do dvanácti let, povinnou pak císař František I. Vyučování trvalo původně jen čtyři hodiny denně, učilo se čtení, psaní, počítání a náboženství. Jako učebnice katechismus a posléze čítanka.
Počítalo se zpaměti a psalo na břidlicové tabulky. Když přišli po reformě do škol vzdělaní učitelé a často i vynikající hudebníci, šířila se vzdělanost mezi širokými vrstvami lidi. Za píli byly děti odměněny lístky, za neposlušnost výpraskem rákoskou nebo sezením v oslovské lavici.

Vlaštovičky táhnou -  V. J. Sládek
Vlaštovičko leť, už je na tě čas.
Listí žloutne, poletuje, po strništi vítr duje,
bude brzy mráz.
Vlaštovičko leť, na sluneční jih.
Pavouk babí léto spřádá, muška též si pospí ráda,
až přiletí sníh.
Až ho napadne kolem našich vrat
a až bude meluzína kvíleti nám do komína,
budem´ vzpomínat.

16.9. Svatá Ludmila 
Je patronkou českých zemí, vinařů, babiček a vychovatelů.
Na Ludmily světice obouvej již střevíce.

28.9. Svatý Václav 
Byl panovníkem schopným, ovládal Přemyslovské knížectví. Bratr Boleslav jej v touze po moci nechal zavraždit a sám se ujal vlády. Václav byl statečný voják, prostý lid ho ctil. Stal se patronem celé země české, ale také vinařů a sládků.
Pověst praví, že až bude v Čechách nejhůř, vyjedou z hory Blaníku rytíři v čele se svatým Václavem. Vjedou do Prahy, Václavův bělouš na Karlově mostě klopýtne a vyrýpne z kamení kouzelný meč knížete Bruncvíka. Václav ho pozvedne a zvolá: "Všem nepřátelům země české hlavy dolů!" A tak se stane.
V tento slavný den se konávaly slavnostní mše, poutě, svatováclavské a lidové veselice. V mnohých krajích se slaví i dnes. 
Po svátku svatého Václava nastával čas, kdy se platila poddanská daň z půdy majiteli panství. Tato daň bývala v naturáliích, jako např. vejce, obilí, mák nebo drůbež. Někde na tento den končil služební rok pro čeleď, která se ohlížela po novém hospodáři. Bývalo zvykem hnát stáda dobytku ze vzdálených pastvin zpět do chlévů.

1.11. Svátek všech svatých
Je to svátek Všech svatých. Křesťané po celém světě si připomínají všechny svaté, nejen ty oficiálně svatořečené.

2.11. Dušičky
Svátek Všech svatých, slavený 1. listopadu, je křesťanský svátek, který připomíná nejen všechny známé světce a světice, ale i ty neznámé. 2. listopadu na něj navazuje vzpomínka na všechny zemřelé, které se lidově říká Dušičky. V tyto dva dny je zvykem navštívit hřbitov, upravit rodinný hrob, zapálit na něm svíčku, položit květiny a vzpomenout na všechny blízké, kteří s námi už nejsou. Vše má symbolizovat víru ve věčný život a demonstrovat přesvědčení, že život hrobem nekončí.
Mezi řadu lidových pověr a zvyků rozšířených v Česku patřila víra, že prý duše jednou za rok, v předvečer Dušiček duše vystupují z Očistce, aby si odpočinuly od útrap. Blízcí hříšníků proto podle dostupných informací naplnili lampu na olej máslem, aby si duše mohly potřít spáleniny. Večer se příbuzní nebo přátelé napili studeného mléka (nebo se jím postříkali), aby se duše tak ochladily.
Na svátky se také pekly takzvané „dušičky“ nebo „kosti svatých“, pečivo (bochánky, rohlíky) ve tvaru kostí. Těmi se obdarovávali pocestní, žebráci u kostela, chudí lidé v obci a zaměstnanci. V okolí Českého Krumlova tento zvyk, koledu, nazývali "chodit po rohlíkách".
V anglicky mluvících zemích se v předvečer svátku Všech svatých slaví Halloween (31.10.) vycházející z keltské svátku Samhain.
Říkalo se, že pokud o Dušičkách prší, že duše zemřelých oplakávají své hříchy.

Lesy, hájovny a hony
Lesy rostoucí v okolí vesnice dříve bývaly pro život na venkově hodně důležité. Na topení se sbíralo drobné spadané dřevo a ořezávaly se uschlé stromy. Les byl tak stále uklizený a čistý. 
V časném létě děti sbíraly lesní plody a v pozdním létě a na podzim houby.
V lesích se těžilo dřevo, v milířích se álilo dřevěné uhlí. V lese bývala hájovna, kde bydlel hajný se svojí rodinou. Myslivec chodil každý den na obchůzku svým revírem, dohlížel, aby byl všude pořádek, hlídal, aby v lese nelovili pytláci. V zimě se nosilo pro hladovou zvěř do krmelců seno a další krmení a také sůl.
Myslivcům byla odedávna připisována čarovná moc. Dokonce se proslýchalo, že mají spolky s ďáblem a možná proto si lidé představovali lidskou podobu vyslance pekel, tedy čerta jako myslivce.

3.11. Svatý Hubert
Byl šlechticem a lovcem, oženil se a záhy ovdověl. Po setkání s jelenem na honu zasvětil svůj život Bohu a stal se biskupem.
Uctívání sv. Huberta jako patrona lovu zavedla církev jako protiváhu k Dianě, pohanské bohyni lovu. Dnes je pro všechny myslivce, věřící i nevěřící, sv. Hubert symbolem myslivecké cti, pokory a poctivosti, patronem lovu a ochrany zvěře, tradic a mysliveckých obyčejů. Jeho památka byla dříve slavena ve spojení s podzimními hony 3. listopadu.

Draní peří a přástky
Husy se dříve na vesnicích chovaly téměř v každém hospodářství. Tradičně po skončení polních prací od listopadu až do Vánoc, začalo na vesnici draní peří. Pokračovalo se i po Novém roce skoro až do března, kdy jsou ještě dlouhé večery. Hospodyně se mezi sebou domluvily a plánovaly, aby pozvané ženy mohly pomoci také sousedkám a vše se do jara stihlo sedrat. Hodně se zpívalo, vyprávělo. Nejoblíbenější bylo vyprávění o nadpřirozených bytostech tak, jak je známe z pohádek, které se vypravují dodnes. Tam přišli na svět všelijací vodníci a víly, rusalky, hejkalové, víly, divoženky, bludičky. Ale také vodníci či hastrmani, Krakonoš též zvaný Rýbrcoul a oblíbený čert. Čeští čerti nejsou tak ďábelští jako v jiných zemích, často bývají hloupí a nikdo se jich moc nebojí. Strašlivý je jen sám Lucifer (Luciper), vládce pekla.
Peří na draní se musí nechat důkladně vysušit, aby šlo dobře drát. Nedrané peří bylo napěchované pod hrncem, který ležel obrácený dnem vzhůru uprostřed stolu. Odtud si každá dračka odebrala vždy jen malou hrst. Tu postupně pírko po peříčku zpracovávala a sedrané peří dávala pod jiný hrnec.
Říká se, že „dobrá hospodyně pro peříčko i plot přeskočí“. Velkou chloubou nevěsty v minulosti bylo, kolik hotových peřin měla do výbavy.
Na Chodsku platilo pořekadlo "Do Martina dere, po Martinu přede." To znamenalo, že draní peří musí být dokončeno do svatého Martina. Pak nastalo období přástek, což bylo zpracování lnu. Přástky trvaly po celý advent, někde předlo po celou zimu až do masopustu.

Lidová slovesnost
V prodlužujících se podzimních večerech se v minulosti všichni sesedli kolem stolu, rozsvítili louče a při různých drobných domácích pracích všichni společně zpívali nebo si vyprávěli příběhy a pohádky. Tak starší předávali mladším báchorky a pověsti, písničky a zvyky a udržovala se lidová slovesnost.

11.11. Svatý Martin 
Vypráví se, že jednou v zimě projížděl na bílém koni městskou branou Martin a potkal chladem se třesoucího žebráka. Neměl u sebe nic, než svůj červený vojenský plášť. Rozťal ho svým mečem na půl a jednu polovinu žebrákovi daroval. Rozdělil se s ním o teplo.
Svatomartinské období je doba hodovní neboli posvícenská. Pro tyto slavnostní chvíle se krmily husy (Martinské husy). Podle legendy tento zvyk vznikl tak, že svatého Martina při kázání rušily husy, a proto za to pykají na svatomartinském pekáči. Existuje však prý ještě jedna legenda, kpodle které se svatý Martin před svou volbou biskupem ze skromnosti skrýval v husníku, ale husy ho prozradily.
Bývalo zvykem poslední plody země, jako je řepa a dýně, vydlabávat, vkládat do nich svíčku a vynášet je ven do přírody. Říkalo se, že se s jejich pomocí hledá cesta k Betlému.
Při porcování se prý dodržoval přesný řád, kdo kterou porci měl dostat.
Kůže z husích nohu se dávala do střevíců pod nohy, aby se nepotily a aby nerostla kuří oka.
Martinskými hody také končila honitba. Byla ukončena společnou večeří (zajíc na smetaně, cukroví a přijímáním nových členů honebního spolku.
Na svátek svatého Martina končil služební rok obecních zaměstnanců (pastýř, ponocný, kovář) a čeledi. Za svou práci dostávali mzdu a naturálie.

Bývalo zvykem poslední plody země, jako je řepa a dýně, vydlabávat, vkládat do nich svíčku) a vynášet je ven do přírody. Říkalo se, že se s jejich pomocí hledá cesta k Betlému.


Pranostiky:
Padá-li sníh toho dne nebo v noci, říká se, že svatý Martin přijel na bílém koni.
Martin a Kateřina na blátě - Vánoce na ledě.

22.11. Svatá Cecílie 
V předvečer svátku svaté Cecílie se konávala výroční shromáždění pěveckých a hudebních spolků, na nichž se přijímali noví členové a udělovaly se podpory nemocným členům, vdovám a sirotkům. Po ukončení těchto shromáždění se všichni odebrali do hospody na taneční zábavu, při níž se vybíralo na dobročinné účely ve jménu patronky zpěváků a hudebníků. Byly to tzv. cecilské zábavy. V den svátku svaté Cecílie bývala sloužena slavná mše.
Patronka duchovní hudby, muzikantů (varhaníků), zpěváků, básníků, řemeslníků zhotovujících hudební nástroje a slepců.
Svatá Cecílie celé pole snížkem kryje.

25.11. Svatá Kateřina
Tento den se vyplácela mzda děvečkám a tyto mohly přejít k jinému zaměstnavateli. Nejinak, že se tento den oslavoval zábavou. Ženy samy organizovaly zábavu - Kateřinskou - samy sháněly občerstvení i hudebníky a na zábavě samotné měly tzv. ženské právo, což znamenalo, že si mohly samy volit své tanečníky. Se svými partnery se loučily malými pozornostmi, např. květinou nebo vrkočem, což byl speciální zdobený koláč se složitou konstrukcí z dřevěných špejlí, na nichž bylo napícháno sušené ovoce.
Tato oslava se často protáhla až do druhého dne, kdy již začínal advent, čas pokory a ticha. Byla to poslední předadventní příležitost k zábavě, proto byla velmi bujará a nevázaná. K této tradici kateřinských zábav se váže rčení - svatá Kateřina zavřela housle do komína - tedy Kateřinou skončila zábava. Někde se poslední zábava ve stylu kateřinských konala již na Svatou Cecílii (22.11.)
V tento den bylo přísně zakázáno pracovat se vším, co má kola či kolem je - např. mlýn, kolovrat, povoz, trakař.
Tento den začínalo období přástek, kdy se na kolovrátku zpracovával len.
Je patronkou proti potratu i předčasnému porodu (díky celoživotnímu celibátu), proti povodni.

30.11. Svatý Ondřej 
Svátek svatého Ondřeje je pro církev velmi významným dnem, neboť tento den krom oslavy svatého začíná liturgický rok.
V lidových zvycích, nesouvisejících s liturgickými oslavami je to den, který je považován za nejlepší den v roce na věštění a navíc vlastně den, kdy se pro děti připravují adventní kalendáře bez ohledu na to, který den vlastně advent začíná, protože dětské adventní kalendáře 24 okének.
Svátek svatého Ondřeje většinou již připadá do adventu a při všeobecné znalosti prostých lidí ve věcech křesťanských také na počátek liturgického roku. Obě tato fakta jsou příčinou, že se tento den stal dnem věštění, které se týkalo především budoucnosti (ponejvíce láska a svatba), velká část obyčejů byla zaměřena na ochranu před démony a zlem nastupující zimy - ty se ale dnes prakticky již zapomněly. Věštění se provozovalo od Ondřeje až do Tří králů. Své důležité místo měly i sny, co prý se na Ondřeje zdá, to se vyplní.
Nejstarším a nejpoužívanějším bylo hádání podle hrnečků. Pod hrnky se vložily předměty a každý je odkrýval (nesmělo se vědět, co kde je). Hlína znamenala smrt, hřeben nemoc, prsten svatbu atd.
Také se lilo olovo do vody, zvyk, jež my známe jako vánoční, zde ale dívka hádala podle odlitků povolání ženicha. Ve Slezsku se lilo olovo přes velký klíč.
Většina dívek neopomněla ve svatoondřejův den věštění, aby se dozvěděla, zda se vdá. Mnohé rituály se dochovaly dodnes. Např. se používaly další rituály u nás dnes provozované na štědrý den - házení střevíce a pouštění lodiček.
Dívky se také různými způsoby snažily spatřit tvář budoucího muže ve studni, vodě ve vysekané díře v ledu, v komíně, zrcadle atd.

do to ještě pamatuje? ... " A byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí."

"Místo slunce, místo mraků, je dnes nebe plné draků.
První, druhý, vedle třetí... Smutným nebem radost letí."