Hromnice - ohledně ježků
Hromnice se nejčastěji nazývají "Den sviště" a do Severní Ameriky (Spojené státy a Kanada) jej dovezli v 18. století emigranti z Německa. Odráží se ze staré německé legendy (používali původně jezevce), že pokud svišť (místně lépe příslušný) na Hromnice spatří svůj stín (jasné počasí), zima potrvá ještě šest neděl. Pokud stín není vidět (je pod mrakem), přijde jaro dříve a zima brzy skončí.
A nyní proč i ježek a jeho den? K této tradici se totiž váže více druhů hibernujících zvířat. Takže: V Evropě se původně sledovalo, zda vylezou z nor medvědi, v Irsku se pozorovali ježci, někde jinde v nížinách třeba i vydry. Všechna tato zvířata se za oceánem vtělila ve sviště.
Některé zdroje dokonce uvádí, že již kdysi dávno staří Římané používali v tento den ježka a vlastně první a původní prognostik jara byl právě ježek! Pro vnímavější dodávám, že ježek se samozřejmě neřídil sluncem, ale jasnou měsíční nocí.
Jak jsem ještě navíc zjistila, svišť se bohužel v současné době při této kulturní akci násilím budí a vytahuje z nory. A proto se toto začíná čím dál více nelíbit i ochráncům zvířat. Chápu to. Nám, ježkařům, se také nelíbí, když někdo násilím budí ježka.

Zabíjačky
K masopustnímu hodování i výslužce patřily produkty ze zabíjaček.
Zabíjačky bývaly v rodině důležitou hospodářskou a tím i obřadní záležitostí. konávaly se v době mrazivého počasí mezi Vánocemi a Masopustem aby jídlo déle vydrželo. Příprava zabíjačky býval obřad, ke kterému se přistupovalo s úctou a vážností. Z pašíka bylo zvykem zužitkovat všechno. Recepty na zabíjačkové pochoutky se přenášely z generace na generaci. Bylo nepsaným pravidlem a slušností, že se ze zabíjačky dávala příbuzným a sousedům výslužka na oplátka. A protože každá rodina zabíjela v jiný den, byl po delší dobu zajištěn v domácnostech přísun čerstvého masa. zabíjačky bývaly považovány za slavnostní obřad, protože masa nebývalo nazbyt, býval to pokrm vzácný.

Karneval
Karnevaly se pořádají nejčastěji v masopustním období. Společným znakem masopustu a karnevalu je nevázané veselí, tanec, zpěv a hudba. Maškarní karnevaly "šibřinky" bývaly dříve záležitostí dospělých.

Svatby
K tradičním svatbám se peklo několik druhů pečiva - k námluvám, k zvaní nebo rozdávání. Slavnostní byl veliký, bohatě vyzdobený svatební koláč, uprostřed s korunou z těstem opletených prutů, na nichž visely perníčky, suché plody, křížaly a barevné pentličky a obrázky. V průměru měl více než půl metru. Vázal se k němu i proslov, na jehoř konci byl koláč rozdělen mezi hosty.
Při cestě z kostele, někde ale i před sňatkem bývalo zvykem také zatavování svatebního průvodu, jemuž se říkalo zatahování brány (zalikování)). Přes cestu byl natažen provaz s papírovými fáborky nebo stuhami, často býval ozdoben bílými nebo vyšívanými ubrusy či dětským prádélkem. Ženich se pak musel vykoupit podle krajových zvyků pohoštěním nebo penězi, někde se plnil úkol. K svatební bráně se váží i písně nebo žertovné říkánky.

Domácnost
Lidé dříve velmi šetřili. Všichni si vážili práce, kterou bylo třeba vynaložit na výrobu každé maličkosti. Šaty nosívali celý život, vzácnější kousky se dědily a nábytek a nářadí sloužily po několik generací. Všechno bývalo pečlivě ošetřováno a opravováno.
V 16. století byl venkovský dům rozdělen síní na dvě poloviny a v jeho zadní části byla zřízena černá kuchyně. Původní jediná místnost byla rozčleněna a každá část plnila jinou funkci. Otevřené ohniště později nahradila pec a teprve v 19. stole se v městských domech rozšířil sporák.
Jídlo bylo podáváno ve světnici, kde stál stůl, jen byl byl téměř nejdůležitějším kusem nábytku. Stůl byl většinou v rohu, obklopený lavicemi. U stolu se nejen jedlo, ale vykonávaly se i nejrůznější práce. V bohatších domácnostech byla vyřezávaná či malovaná židle, která sloužila k sezení nejváženější osoby. Teprve později, když se stůl přestěhoval doprostřed místnosti, byly kolem něj židle.
Spížní skříňka na ukládání potravin byla umístěna v síňce, kde se netopilo. Nacházela se na severní straně stavby.
Kuchyňské náčiní bývalo uloženo v síni. Pokud se něco rozbilo, přišel dráteník a opletl hrnce drátem, takže se mohly dále používat.

Práce dětí
Na venkově býval život nelehký. Bylo zapotřebí, aby byl každý nějak užitečný. Větší děti se staraly o ty malé, pomáhaly v kuchyni a měly na starost spoustu drobných prací. Menší děvčátka chodily s husami na pastvu. Chlapci pásli kozy, když povyrostli dostali na starosti i krávy.
Chodilo se brzy spát, večer se na jaře a v létě raději nesvítilo. Slepice se zaháněly do kurníku už za soumraku. Dodnes se říká "chodí spát se slepicemi".
Ve vsích mívali obecního pastýře, který bydlíval v pastoušce a pásl dobytek.

Mariánský kult
S Mariánským kultem se pojí také růženec, modlitební šňůra připomínající Mariin růžový věnec. Korálky bývaly vyrobeny ze sušených semen, ze dřeva, nebo ze skla, či drahých kamenů.

Den matek
U nás se Den matek začal slavit v roce 1923 za podpory paní Alice Masarykové, dcery tehdejšího prezidenta. Po roce 1989 se tento svátek u nás začal slavit znovu.

Počasí a pranostiky
Pranostiky se šířily ústně, později bývaly zapsány i v kalendářích. Často jsou spojovány se jménem světce. Pranostik známe stovky. Typickým příkladem dlouhodobého pozorování počasí jsou ledoví muži - Pankrác, Servác a Bonifác spojení se jmény třech svatých. Nejstarší lidové pranostiku poukazují na výrazné ochlazení kolem poloviny května.

Hračky a hry
Kluci vyřezávali lodičky z kůry a pouštěli je na rybníku nebo po potoce, vyráběli píšťalky z vrbových proutků. Děvčátka dělala panenky z bezové duše a pletla jim kolébky ze stébel trávy. Vily si věnečky a prstýnky z lučního kvítí. Hračky bývaly prosté.
Děti měly dostatek pohybu, hrály si většinou venku za každého počasí. Cvrnkaly kuličky, honily káču a tloukly špačky. Děti si hrály také na honěnou, přetahovanou, na schovávanou, na slepou bábu, znaly mnohá říkadla a rozpočítávadla.

Den dětí
Tento svátek se slaví v některých státech 20. listopadu a někde platí oba svátky.

Báby kořenářky a bylinky
není na světě bylina, aby na něco nebyla," říkávaly báby kořenářky. Bába kořenářka uměla z čarovných bylinek uvařit lektvary nejen proti nemocem, ale také proti uhranutí i na získání ženicha. Bylinkám byly přisuzovány různé, někdy i zázračné účinky.
Báby kořenářky, které uměly zaříkávat, byly ale leckde považovány tak trochu za čarodějnice, sic příznivé, přesto se jich lidé báli. Mnozí se k nim však uchylovali i pro pomoc v nesnázích.

Ovoce a med
V časném létě dozrávalo první ovoce a začínaly senoseče. Na zahrádkách se pěstovala zelenina, v sadech bývalo mnoho ovocných stromů.
Cizokrajné koření bývalo drahé, využívaly se byliny, které bylo možno vypěstovat u nás.
V létě začalo dozrávat i drobné lesní ovoce, se sběrem pomáhaly děti. V lese se sbíraly také šišky na topení.
Předtím než se začal v kuchyni používat třtinový a řepný cukr, býval med hlavním sladidlem.

Kalendář a čas
V delším období bývaly veškeré práce podřízeny ročním obdobím a souvisel s nimi i soukromý život. Důležitým měřítkem byly měsíční fáze. Význam se přikládat i postavení Slunce, planet a hvězd. Po zavedení kalendáře bylo měření času přesnější.
Šest dnů bylo určeno k práci a sedmý den býval zasvěcen Bohu a rozjímání. V neděli se nesmělo pracovat, výjimkou byly žně.
Čas byl zpočátku vnímán jako střídání dne a noci, hodiny v nejrůznějších podobách byly dlouho pouze výsadou bohatých. Důležité časové údaje se oznamovaly zvoněním nebo troubením. Každá obec mívala zvonici. Někde se zvonilo v místním kostelíku. Ráno se zvonilo při rozednění, v poledne a v podvečer se každý den vyzvánělo klekání, při kterém měli lidé pokleknout.
V noci chodil ponocný, jenž kromě hodin ohlašoval troubením i nebezpečí.

Polní strašidla a sklizeň
S postupem léta práce přibývalo a pomalu se připravovala sklizeň. Aby děti nezlobily, říkávalo se jim, že na polích žijí různá strašidla a tajemné bytosti. Žithola chytal nezbedníky a natloukal jim do zadečků hřebíky a cvočky. Pole hlídal také obilný mužíček, skřítek v třírohém klobouku, v pravé poledne chodila Polednice a odnášela zlobivé děti v pytli.

Pečení chleba
Snopy se mlátily na mlatu cepy - mlatci oddělovali zrno od slámy. Zrní se potom vozilo do mlýna. Mlýn byl postaven na řece nebo u rybníka, tekoucí voda poháněla mlýnské kolo. Mlynář býval v obci velmi vážená osoba.
Tmavá žitná mouka je základem pravého českého chleba. V domácnostech se peklo jednou týdně nebo jednou za čtrnáct dnů. Téměř v každé venkovské chalupě mívali chlebovou pec a pečení bylo bráno jako obřad. Chleba byl považován za boží dar a všichni ho měli v náležité úctě. Jako nejvyšší projev přátelství a pohostinnosti podávali naši předkové chléb a sůl hostům na uvítanou.

Z pšenice se mlela mouka bílá a z té se pekly buchty, vdolky, koláče a bílý chléb. Ovsem se krmili koně, ovesnou slámou se podestýlal dobytek a z žitné slámy s dlouhými stébly se dělaly došky na pokrytí střechy.

Škola
Škola bývala původně pouze jednotřídka, učilo se v jedné malé světnici, často v pastoušce nebo v obecní kovárně. Na venkovských školách provázela učitele chudoba, plat nestačil ani na holé živobytí, byli tedy často odkázání na dary vesničanů. Venkovští učitelé bydleli většinou ve škole a kdo měl štěstí, mohl mít ještě malé hospodářství.
Při vydělávali si hraním v kostele a při muzice, opisovali noty a písemnosti, za malou úplatu i zvonili. Jejich postavení se začalo zlepšovat až po školské reformě Marie Terezie. Obce převzaly školy od vrchnosti, postavili školní budovy a na konci 19. století měly školu již všechny vesnice.
Všeobecný školní řád Marie Terezie zavedl u náš školní docházku dětí od šesti do dvanácti let, povinnou pak císař František I. Vyučování trvalo původně jen čtyři hodiny denně, učilo se čtení, psaní, počítání a náboženství. Jako učebnice katechismus a posléze čítanka.
Počítalo se zpaměti a psalo na břidlicové tabulky. Když přišli po reformě do škol vzdělaní učitelé a často i vynikající hudebníci, šířila se vzdělanost mezi širokými vrstvami lidi. Za píli byly děti odměněny lístky, za neposlušnost výpraskem rákoskou nebo sezením v oslovské lavici.

Vlaštovky

Vlaštovičky táhnou -  V. J. Sládek
Vlaštovičko leť, už je na tě čas.
Listí žloutne, poletuje, po strništi vítr duje,
bude brzy mráz.
Vlaštovičko leť, na sluneční jih.
Pavouk babí léto spřádá, muška též si pospí ráda,
až přiletí sníh.
Až ho napadne kolem našich vrat
a až bude meluzína kvíleti nám do komína,
budem´ vzpomínat.

Vlaštovičko, leť,
už je na tě čas —
listí žloutne, poletuje,
po strništi vítr duje,
bude brzo mráz.

Vlaštovičko, leť
na slunečný jih —
pavouk babí léto spřádá,
muška též si pospí ráda,
až přiletí sníh.

Až ho napadne
kolem našich vrat,
i až bude Meluzína
kvíleti nám do komína,
budem vzpomínat. —

Na tvůj letní zpěv,
kde ho zpíváš, kde?
budem na svých mapách zvídat
— a tvé hnízdo budem hlídat,
jak bys byla zde!

Přijde jaro zas,
ty se vrátíš sem —
Potkáš-li kde kousek štěstí,
můžeš nám ho též přinésti
v naši českou zem!

Brambory a ohníčky
Pouštění draků
V rodině pracovali všichni, děti už od útlého mládí, školáci museli pomáhat hned, jak se vrátili ze školy domů. Chodili do lesa sbírat lesní plody a houby, později klestí a šišky na topení, starali se o trávu pro husy a králíky, do pozdního podzimu pásli ovce a kozy. Když začaly podzimní plískanice, dělávali si pasáčci na poli ohníčky, aby se trochu ohřáli. Na hlavu si dali pytel, aby na ně nepršelo, a v popelu si pak pekli brambory.
Pokud ale přece jen zbylo trochu volného času, chodily děti pouštět doma vyrobené papírové draky.

Poutě, Jarmarky a trhy
Výjimečnou událostí během roku bývala pouť. Náboženské poutě se konaly v den svátku světce, který byl ochráncem místního kostelíčku. Byla to vždy veliká sláva a zvyk. Chodit se spíš muselo. Procesí poutníků ze širokého okolí se vydalo pěšky na cestu, putování často trvalo i několik dní. Lidé přespávali v hostincích, chudší i pod širým nebem. Skupinu poutníků často doprovázel povoz, na němž se vezlo jídlo a přikrývky.
K oslavám patřily i velké trhy, prodávaly se tu svaté obrázky, růžence a nejrůznější památeční předměty. Malované hrnečky s nápisy a obrázky svatých, papírové a voskové ozdoby patřily pak k domácím pokladům. Pro nemocné a staré se kupovaly dárky, které měly připomínat pouť na svaté místo (růžence, svaté obrázky...). Byly k mání i mnohé pamlsky, koření a vzácné pochoutky. Děti se těšily na turecký med, cizokrajné ořechy, mandle i cukrovinky, především ale na nejrůznější krásně zdobené perníky.
Na pouti bývalo vždycky veselo. Přijížděli také komedianti, kejklíři a kouzelníci, pořádala se představení, obvyklé bývalo i loutkové divadlo a byly zpívány kramářské písně s obrazovým doprovodem.
Postupně se ale původní náboženský význam změnil. Začaly se užívat atrakce, jak je známe i dnes. Přibyly houpačky a kolotoče, střelnice, kartářky a věštkyně. Prodávala se cukrová vata, hudbu obstarávali flašinetáři a potulní muzikanti.
Nedělní pouť bývala zakončena večerní tancovačkou.
Posvícení bývalo jedním z nejoblíbenějších svátků prostého venkovského lidu. Tato slavnost byla mimo jiné příležitostí ke společenskému styky s příbuznými a přáteli. Byla to doba ideální k odpočinku, hodování a zábavě. Délka oslav byla různá. Někde posvícení trvalo od sobotního večera do úterního rána, místy se prý slavilo dokonce týden od neděle do neděle.
Posvícení bylo přehlídkou koláčů. Zároveň s koláči se pekla posvícenská husa. Čím více hostů přišlo, tím to byla větší pocta pro hostitelku.
V tento čas se konávalo mnoho zásnub a uzavíralo se hodně sňatků. Hostům, kteří se vraceli domů se dávala výslužka - koláče, buchty, zelí a maso, jitrnice.
Na pravidelných trzích vládl čirý ruch, probíhala tu směna zboží.
Bylo to i důležité komunikační místo, kde bylo možné dovědět se veškeré novinky z kraje. Také tu probíhal soud s podvodníky a zloději - pranýřování. Návštěva trhu byla vždy pro obyčejné lidi sváteční událostí.
Trhy se rozlišovaly na týdenní, konané zpravidla každou sobotu a trhy výroční - jarmarky, vztahující se k nějaké události.
Jarmark býval výroční trh, pořádaný jednou nebo dvakrát za rok u příležitosti nějakého svátku. Trval několik dní, často i celý týden.

Věštby
Důležitou úlohy v magických praktikách představovalo věštění a předpovídání budoucnosti. Zvláštní kapitolou býval výklad snů. Obyčejné i neobvyklé předměty a běžné i bizarní situace objevující se ve snech byly vykládány a vysvětlovány.

Lesy a hájovny, hony
Lesy rostoucí v okolí vesnice dříve bývaly pro život na venkově hodně důležité. Na topení se sbíralo drobné spadané dřevo a ořezávaly se uschlé stromy. Les byl tak stále uklizený a čistý.
V časném létě děti sbíraly lesní plody a v pozdním létě a na podzim houby.
V lesích se těžilo dřevo, v milířích se pálilo dřevěné uhlí. V lese bývala hájovna, kde bydlel hajný se svojí rodinou. Myslivec chodil každý den na obchůzku svým revírem, dohlížel, aby byl všude pořádek, hlídal, aby v lese nelovili pytláci. V zimě se nosilo pro hladovou zvěř do krmelců seno a další krmení a také sůl.
Myslivcům byla odedávna připisována čarovná moc. Dokonce se proslýchalo, že mají spolky s ďáblem a možná proto si lidé představovali lidskou podobu vyslance pekel, tedy čerta jako myslivce.

Draní peří a přástky
Husy se dříve na vesnicích chovaly téměř v každém hospodářství. Tradičně po skončení polních prací od listopadu až do Vánoc, začalo na vesnici draní peří. Pokračovalo se i po Novém roce skoro až do března, kdy jsou ještě dlouhé večery. Hospodyně se mezi sebou domluvily a plánovaly, aby pozvané ženy mohly pomoci také sousedkám a vše se do jara stihlo sedrat. Hodně se zpívalo, vyprávělo. Nejoblíbenější bylo vyprávění o nadpřirozených bytostech tak, jak je známe z pohádek, které se vypravují dodnes. Tam přišli na svět všelijací vodníci a víly, rusalky, hejkalové, víly, divoženky, bludičky. Ale také vodníci či hastrmani, Krakonoš též zvaný Rýbrcoul a oblíbený čert. Čeští čerti nejsou tak ďábelští jako v jiných zemích, často bývají hloupí a nikdo se jich moc nebojí. Strašlivý je jen sám Lucifer (Luciper), vládce pekla.
Peří na draní se musí nechat důkladně vysušit, aby šlo dobře drát. Nedrané peří bylo napěchované pod hrncem, který ležel obrácený dnem vzhůru uprostřed stolu. Odtud si každá dračka odebrala vždy jen malou hrst. Tu postupně pírko po peříčku zpracovávala a sedrané peří dávala pod jiný hrnec.
Říká se, že „dobrá hospodyně pro peříčko i plot přeskočí“. Velkou chloubou nevěsty v minulosti bylo, kolik hotových peřin měla do výbavy. Jak jsme se dozvěděli, u Štefků se dnes dere peří především pro vnoučata.
Na Chodsku platilo pořekadlo "Do Martina dere, po Martinu přede." To znamenalo, že draní peří musí být dokončeno do svatého Martina. Pak nastalo období přástek, což bylo zpracování lnu. Přástky trvaly po celý advent, někde předlo po celou zimu až do masopustu.

Lidová slovesnost
V prodlužujících se podzimních večerech se v minulosti všichni sesedli kolem stolu, rozsvítili louče a při různých drobných domácích pracích všichni společně zpívali nebo si vyprávěli příběhy a pohádky. Tak starší předávali mladším báchorky a pověsti, písničky a zvyky a udržovala se lidová slovesnost.

Domácí práce
V chalupě se topívalo jen v jedné místnosti, kde všichni jedli, pracovali i spali. V peci se topilo převážně dřevem. Kolem pece, jež byla zdrojem tepla, se točil život celé rodiny. Hospodyně tu vařila a pekla, sušilo se nad ní prádlo a nahoře spávaly děti, protože tam bylo nejtepleji. Ač to zní jako sci-fi, pece sloužily i jako pradávné inkubátory. :))

Pohádky a pověsti
Jak padla tma, scházel se ženy a dívky vždy u jedné z nich a předly len nebo draly peří. Při přástkách bylo veselo, vypravovaly se pohádky, pověsti a strašidelné příběhy. Nejoblíbenější bylo vyprávění o nadpřirozených bytostech. Mnohé pohádky známe ještě dnes. A tak tu stále mezi námi žijí všelijací vodníci a víly, lesní panny a žínky, divoženky a bludičky. Všichni známe vodníka, Krakonoše i ryze česky hloupého čerta, které se snad nikdo ani nebojí.

Hračky a Betlémy
Když zbýval čas, býval dlouhé podzimn í a zimní večery věnovány také výrobě hraček na vánoční nadílku. Vesničtí kluci dostávali sáňky, vozík s koníkem nebo dřevěné malované husárky. Oblíbený býval dřevěný kůň (houpací nebo na kolečkách). Koňská hlava na tyčce zase sloužila k rychlé jízdě. Děvčátka opatrovala panenky buď dřevěné, hadrové nebo upletené ze slámy, oblečené do zbytků hadříků a pentliček.
Některé hračky byly i pohyblivé a bývaly i krásně pomalované. V bohatých rodinách mívaly děti celé dřevěné hospodářství nebo pokojíčky pro panenky s malým nábytkem a hliněným nádobíčkem.
Už od podzimka trávili řezbáři mnoho času tvorbou betlémů. Každým rokem se přidávaly nové figurky. Původně bývaly betlémy jen v kostele, ale časem si je lidé začali stavět i v domácnostech a s malými přenosnými se chodilo i koledovat.

Adventní kalendáře
Dříve bývaly adventní kalendáře doslova uměleckým dílem zobrazujícím nejčastěji liturgické výjevy z bible či zobrazující část vesnice nebo měst s důmyslně schovanými okénky. Vyráběny byly v malých dílnách z tvrdého papíru a ve svých okénkách skrývaly obrázky, veršíky nebo citace u bible. Adventní kalendáře neobsahují celou dobu adventu, ale jsou vždy od 1. do 24. prosince, jejich název je tudíž mírně matoucí.

Ježíšek
Vánoce
Malý Ježíšek se narodil v městě Betlémě, kam se ze svého domova v Nazaretu vydali jeho rodiče Marie a Josef. Na dlouhou cestu se vydali, protože římský císař vyhlásil sčítání lidu a jejich majetku skrz daně. Aby sčítání proběhlo dobře, musel se hlásit tam, odkud pocházel.
Nikde nebyl volný nocleh, tak se uchýlili do chléva (salaše) nedaleko městských bran. Tam také Marie porodila. Místo do kolébky jej položila do jesliček, které sloužili ke krmení dobytka.
Jako první se o narození Ježíška dověděli pastýři., kterým se zjevil a anděl a zvěstoval, že se narodil spasitel. Pastýři se hned vydali na cestu, aby se mohli poklonit novému králi. Z východu se na cestu vydali tři mudrcové, byli to Tři králové. Cestu jim ukazovala jasná hvězda. Nesli myrhu, kadidlo a zlato - dary pro Ježíška.
O narození Ježíška se dověděl i židovský král Herodes Veliký. Ze strachu o svůj trůn nechal povraždit všechny chlapce mladší dvou let narozené v Betlémě. Marii a Josefovi se však i s malým Ježíškem podařilo uprchnout do Egypta, odkud se vrátili až po smrti Heroda.
Velikonoce
Příběh o jeho narození si připomínáme každý rok o Vánocích. Narození Ježíše zvěstoval anděl Gabriel Marii, snoubence tesaře Josefa žijícího v Nazaretu. Marie počala z Ducha svatého ještě před uzavřením manželství s Josefem a dítě přivedla na svět v Betlémě v Judském království.
Někteří lidé věřili, že dítě, které se narodí, je Mesiáš, který bude mít království a bude vládnout všem.
Král Herodes se dověděl o narození Ježíše od mudrců z Východu (Tři králové) a v obavě o svůj trůn ho chtěl nechat zabít (betlémské vraždění neviňátek). Anděl svatou rodinu však varoval a ta unikla do Egypta, odkud se vrátila do Nazaretu až po Herodově smrti. Zde vyrůstal Ježíš až do vých 30 let. Před tím ho však Jan Křtitel pokřtil ve vodě řeky Jordánu křtem pokání. Pak držel 40 dní půst v poušti, kde ho pokoušel ďábel. Připravoval se zda na své poslání - přinášet lidem Slovo boží. Zvolil si učedníky - apoštoly.
Své učení Ježíš hlásal v podobenstvích, konal zázraky. Ne všechen lid Ježíšovo učení přijímal.
Příběh o Ježíšově utrpení vážíce se právě k Velikonocům začíná událostmi o Květné neděli. Ježíš přichází do Jeruzalému a dav ho vítá palmovými listy a voláním: "Hosana" - zvolání prosící o boží pomoc - "pomáhej, dopřej zdaru". Oslavuje se svými učedníky Velikonoční svátek a naposledy s nimi večeří (Poslední večeře).
Během večeře Ježíš vezme chléb a podává ho svým učedníkům jako své tělo a víno jako svou krev, která teče za odpuštění hříchů. Ví, že apoštol Jidáš ho zradí a Petr zapře. Po Poslední večeři odchází Ježíš se svými učedníky do Gedsemanské zahrady, kde se v modlitbách připravuje na smrt ukřižováním. Ježíš přiznává, že je Božím synem.
Ježíš je umučen, prochází strastiplnou křížovou cestou a je ukřižován v Golgotě. Na kříži, kde byl ukřižován, byl latinsky nápis "INRI", což znamená "Ježíš Nazaretský, král židovský".
Na Velký pátek Ježíš zemřel. Přátelé sňali jeho tělo z kříže a uložili do hrobu vytesaného ve skále. Na třetí den však vstal z mrtvých.
Po 40 dnech života na zemi se naposledy ukázal apoštolům v Jeruzalémě. Na hoře Olivetské jim řekl: "Jděte do celého světa, učte všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého - učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal". Po té vstoupil na nebesa.