1.1. Nový rok

Nový rok na našem území kdysi začínal 25. prosince a měl s největší pravděpodobností souvislost se zimním slunovratem. Až v 15. století se pro velkou část Evropy začal považovat za začátek nového roku 1. leden.

I na Nový rok byly typické obchůzky, novoroční koledy a vinšování.

Například obchůzky s "bukačem". To byl atypický hudební nástroj vytvořený ze džbánu, jehož otvor byl zakryt měchuřinou z vepře nebo kůží přivázanou kolem hrdla. Uprostřed byl otvor, ve kterém byly upevněny koňské žíně. Tahalo-li se za tyto navlhčené žíně mokrou rukou, vydával nástroj bučivý zvuk.

Většinou děti chodily na Nový rok koledovat s proutky trnky, na jejichž bodlinkách byly napíchány hrášky a sušené ovoce. Vrcholek byl ozdoben stuhou a nabodnutým malým jablíčkem nebo ořechem, symbolizoval štěstí a úspěch v novém, nadcházejícím roce. Hospodář, který proutek od koledníků odkoupil, ho na jaře zasadil na poli se lnem.

Vesnici taktéž obcházely nastrojené maškary - báby s hlavami omotanými do šátků. Měly v ruce peroutky, kterými ve staveních ometaly prach. Přály všeho dobrého, za což obdržely almužnu. Říkalo se, jak na Nový rok, tak po celý rok. Nehádat se, nerozčilovat, nezlobit - jinak to tak bude po celý rok.

Na Nový rok se nesmělo jíst nic, co mělo původ od drůbeže, to aby štěstí neulétlo. Ani zajíc nepatřil na novoroční stůl, to aby štěstí neuteklo. Naopak by se měly konzumovat luštěny (čočka) a nosit v kapse peníze, a to proto, aby přičarovaly bohatý rok. Bylo zakázáno v tento den prát prádlo, mlátit obilí. Kdo sušil prádlo, do roka se usoužil. Před práh domu se pokládalo koště. Ten, kdo přišel do domu první, měl je sebrat a uklidit na místo. Když tak neučinil, hrozilo, že se z něho stane lenoch a budižkničemu.

Tradičním novoročním jídlem byl uvařený prasečí rypáček. Ten, kdo z něho kousek snědl, se nemusel obávat bídy.

K hezkému zvyku patří posílání PF, což znamená Pour féliciter (Pro štěstí).

6.1. Tři králové

Svátek Tří králů je dvanáctým (a posledním) dnem Vánoc. Po tomto dni začíná období masopustu, které je plné zábavy a her. Svátek je totožný se slavností Zjevení Páně, slavící se ve všech východních i západních církvích šestého ledna.
Tři králové přinášeli do Betléma dary v té době velice vzácné: zlato, kadidlo a myrhu, představující zároveň všechna tehdy známa skupenství hmoty. Zlato již v té době bylo žádaným a drahým kovem (pevné skupenství), kadidlo jako vonná pryskyřice se pálilo k vykuřování prostor při náboženských obřadech (plynné skupenství). Myrha je načervenalá pryskyřice některých stromů rostoucích v Orientu a Africe. Používala se smísená s vínem jako utišující prostředek, nebo k výrobě mastí (tekuté skupenství). Podle pověsti to byla právě myrha s vínem, podávaná Ježíšovi na jeho poslední cestě. 
Tváře králů přinášejících dary mají také vyjadřovat podobenství o třech obdobích života: první má tvář mladíka, druhý podobu zralého muže a třetí král představuje starce. Tři králové nebyli nikdy svatořečeni, ale jsou patrony poutníků a hříšníků.
Původní počet mudrců (králů) není nikde v bibli zmiňován, o třech mužích prvně píše až ve třetím století jeden z církevních spisovatelů. Do té doby byl jejich počet různý, objevují se i zmínky o dvanácti mudrcích. Dlouho byli tito muži bezejmenní, teprve když asi v sedmém století pověst o nich zlidověla a stali se součástí vánočních betlémů, zůstali králové pouze tři a dostali v počeštěné podobě jména Kašpar, Melichar a Baltazar.
Z pověsti o třech králích se stala tradice udržovaná až do dnešních časů. V úplných začátcích této tradice chodily přestrojené děti společně s učitelem nebo knězem. Do bílého roucha oblečení chlapci (nebo i muži) s papírovou korunou ozdobenou zlatými křížky, chodili od domu k domu, zpívali a stavení vykuřovali kadidlem a kropili svěcenou vodou proti nečistým silám. Nakonec posvěcenou bílou křídou psali na dveře obydlí i chlévů známé K + M + B. Nápis se obvykle vysvětluje jako iniciály jejich jmen, původní "C" bylo nahrazeno literou K, i přesto bylo možné C vykládat jako iniciálu jména Casparus. Známý nápis značí však formuli požehnání, jehož původní text byl latinský a zněl „Christus mansionem beneficat“, ve volném překladu „Kristus ať žehná obydlí po celý rok“. Proto je vždy v nápisu uváděn i letopočet. Křížky mezi písmeny neznačí matematické plus, ale tři kříže symbolizující Nejsvětější Trojici, tedy Otce, Syna a Ducha svatého. Když koledníci popřáli hospodáři a hospodyni šťastný nový rok, dostali za odměnu výslužku a někdy i peníze.
Vánoční stromek, který se ten den posekal, se spálil v kamnech a na nich se uvařila slavnostní káva.
V předcházející večer (5.1.), bývalo v rodinách zvykem zapalovat dlouhé svíce. Sledovalo se, komu nejdříve zhasla, ten měl jako první umřít. Podle směru kouře se dala také věštit, jestli po smrti půjde do nebe nebo do pekla.
Ráno pak mladá děvčata omývala své obličeje ve sněhu, aby měla bělostnou pleť.
Kdo se v tento den dokázal celý ponořit do studené vody, měl po celý příští rok pevné zdraví.

My tři králové

My tři králové jdeme k vám,
štěstí zdraví vinšujem vám.
Štěstí, zdraví, dlouhá léta,
my jsme k vám přišli z daleka.
Zdaleka je cesta naše,
do Betléma mysl naše.

Co ty, černej, stojíš vzadu,
vystrkuješ na nás bradu?
A já černej vystupuju
a Nový rok vám vinšuju.
A my taky vystupujem
a Nový rok vám vinšujem.
 

Křest Páně

První neděli po 6. lednu se slaví Křest Páně, který připomíná pokřtění Ježíše sv. Janem Křtitelem v posvátné řece Jordán. Tímto dnem vánoční období podle církevního roku končí. Je to datum pohyblivé a může vyjít na 7. - 13. ledna.

2.2. Hromnice

Název Hromnice nemá nic společného s tím, co v tento den slavili křesťané. (Církev se snažila postupně nahrazovat staré obyčeje svými svátky.) Podle Nového zákona v tento den, 40 dní po narození Ježíše, Josef a Marie svého syna v jeruzalémském chrámu zasvětili Bohu. V liturgickém roce je tento svátek nazván Uvedení Páně do chrámu a dříve jím končívala doba vánoční.
Lidový název Hromnice však vzešel ze slova hrom. Přírodní úkaz spojený s mohutným světlem blesku, který lidem často přinášel ztráty na majetku i na životech a jehož se velmi obávali. Proti zlu, kterém páchal hrom a blesk lidé zapalovali v tento den svěcené svíce, kterým říkali hromničky (hromnice), které dávaly při bouřce do oken. Měly chránit před bleskem a zapálením stavení. Hromnice otevírají období roku, které vrcholí veselým masopustem.
Na Hromnice se ve starých dobách tradičně sklízel betlém a vánoční stromek. Dnes považujeme za konec Vánoc svátek Tří králů.
Věřilo se, že kdo by na Hromnice tancoval, ten by zemřel bez světla.
Hospodář obcházel s posvěcenou hromničkou třikrát za sebou úly a přitom se modlil, což mu mělo zajistit zdravé včely a hojnost medu.
V den Hromnic se nesmělo nic šít ani nic přišívat.
Bývalo zvykem dávat hromničku do ruky umírajícímu člověku. Její světlo mělo duši svítit na cestu do nebe.
Pranostiky:
Na Hromnice musí skřivan vrznout, i kdyby měl zmrznout.
Na Hromnice o hodinu více.
Svítí-li slunce na Hromnice, bude zimy o šest neděl více.

Hromnice a ježci

Hromnice se nejčastěji nazývají "Den sviště" a do Severní Ameriky (Spojené státy a Kanada) jej dovezli v 18. století emigranti z Německa. Odráží se ze staré německé legendy (používali původně jezevce), že pokud svišť (místně lépe příslušný) na Hromnice spatří svůj stín (jasné počasí), zima potrvá ještě šest neděl. Pokud stín není vidět (je pod mrakem), přijde jaro dříve a zima brzy skončí.
A nyní proč i ježek a jeho den? K této tradici se totiž váže více druhů hibernujících zvířat. Takže: V Evropě se původně sledovalo, zda vylezou z nor medvědi, v Irsku se pozorovali ježci, někde jinde v nížinách třeba i vydry. Všechna tato zvířata se za oceánem vtělila ve sviště.
Některé zdroje dokonce uvádí, že již kdysi dávno staří Římané používali v tento den ježka a vlastně první a původní prognostik jara byl právě ježek. Ježek se samozřejmě neřídil sluncem, ale jasnou měsíční nocí.
Svišť se bohužel v současné době při kulturní akci násilím budí a vytahuje z nory. A proto se toto začíná čím dál více nelíbit i ochráncům zvířat.

6.2. Svatá Dorota

Její památka byla u nás velmi ctěna. Na její počest se konaly obchůzky spojené s lidovými hrami, v nichž kromě Doroty vystupovaly také odmítnutý král, jeho služebník, kat, čerti a andělé. V současnosti tento zvyk však zřejmě vymizel.
Je patronkou zahradníků, květinářek a také nevěst.
Pranostiky:
Na svatou Dorotu odmeť sníh od plotu.
Když na Dorotu svítí slunce, ponesou hodně slepice.

14.2. Svatý Valentýn

Valentýn je velmi oblíbený anglosaský svátek, který k nám přišel až v současnosti. Tento den se tradičně posílají dárky, květiny, cukrovinky a pohlednice s tématikou stylizovaného srdce, jako symbolu lásky.
Češi odedávna slavili spíše 1. máj.
Legenda říká, že tento den začal být známý jako Den svatého Valentýna až díky knězi Valentýnovi. Claudius II., vládce Říma, zakazoval svým vojákům, aby se ženili nebo jen zasnubovali. Bál se, že by chtěli zůstat doma u svých rodin a nešli do boje. Valentýn vzdoroval vládci a tajně oddával mladé páry. Byl zatčen a po krutém mučení 14. února popraven. Před popravou napsal vězněný Valentýn dceři žalářníka na rozloučenou dopis s podpisem: "S láskou Tvůj Valentýn.". A tak prý vznikly známé "valentýnky" - anonymní přáníčka zamilovaných.
Pranostika:
Na svatého Valentýna zamrzne i kolo mlýna.

12.3. Svatý Řehoř

Jelikož je svatý Řehoř ochráncem žáků, slavili tento den především oni a jejich učitelé. Žáci se v tento den neučili, ale chodili po obchůzkách, při kterých koledovali a současně prováděli propagaci vzdělávání a nábor nových žáků. Průvod, v němž byli chlapci převlečeni do různých masek, procházel ulicemi a v pozdější době zastavoval u domů, kde měli děti. Rodiče byli přesvědčováni, aby je posílali do školy a děti byly lákány sladkostmi. V čele průvodu jel na koni jeden ze žáků převlečený za svatého Řehoře, ostatní ho doprovázeli s prapory v ruce. Později se tomuto průvodu začalo říkat "svatořehořské vojsko", a to proto, že se mezi maskami začaly objevovat i vojenské stejnokroje. Tak jako při jiných obchůzkách i při této dostávali koledníci různé potraviny, drobné dárečky i peníze.
Dále mládež obcházela jeden dům po druhém a vinšovala hospodářům velkou úrodu a zdraví pro dobytek. Hospodyně si s radostí zatancovala se slaměnou maškarou s černým obličejem, která průvod vedla.
Pranostika:
Na svatého Řehoře čáp letí přes moře, žaba hubu otevře, líný sedlák, který neoře.

Karneval

Karnevaly se pořádají nejčastěji v masopustním období. Český výraz pochází z latinských slov "carne vale", což v překladu znamená "sbohem maso". Společným znakem masopustu a karnevalu je nevázané veselí, tanec, zpěv a hudba. Maškarní karnevaly "šibřinky" bývaly dříve záležitostí dospělých, dnes se však více pořádají karnevaly dětské.

 

Zabíjačky

K masopustnímu hodování i výslužce patřily produkty ze zabíjaček.
Zabíjačky bývaly v rodině důležitou hospodářskou a tím i obřadní záležitostí. Konávaly se v době mrazivého počasí mezi Vánocemi a Masopustem, aby jídlo déle vydrželo. Příprava zabíjačky býval obřad, ke kterému se přistupovalo s úctou a vážností. Z pašíka bylo zvykem zužitkovat všechno. Recepty na zabíjačkové pochoutky se přenášely z generace na generaci. Bylo nepsaným pravidlem a slušností, že se ze zabíjačky dávala příbuzným a sousedům výslužka na oplátku. A protože každá rodina zabíjela v jiný den, byl po delší dobu zajištěn v domácnostech přísun čerstvého masa. Zabíjačky bývaly považovány za slavnostní obřad, protože masa nebývalo nazbyt, býval to pokrm vzácný.

Masopustní pečivo

Většinou to bývaly různé tvary z kynutého těsta - pečené, ale především smažené. Díky konaným zabíjačkám byl dostatek sádla, na němž se smažily koblihy, šišky, boží milosti, "křehůtky"...

Masopust

Po Třech králích (6.1.) a vánočním rozjímání nastal čas radovánek, zábav a dobrého jídla, tedy masopustní období končící v úterý před Popeleční středou, po níž nastává čtyřicetidenní předvelikonoční půst. I když venku mrzlo, pořádaly se všelijaké veselé zábavy. Od jara, když nastaly polní práce, už na radovánky nebylo ani pomyšlení.
Český název je složenina dvou slov - maso a půst, které vyjadřovaly následující období střídmosti v zábavách i stravování. Na Moravě se říká "fašank", na Slovácku a Valašsku "ostatky", někde také "končiny".
Masku na masopustní průvod si všichni chystali dlouho dopředu, musela vypadat co možná nejbláznivěji.
Nejslavnější a nejlepší hody připadaly na Masopustní neděli. Naši předkové podávali vepřovou pečeni a klobásky se zelím, na stole nechyběly smažené koblihy a šišky. Po bohatém obědě pospíchala mládež k muzice.

Tučný čtvrtek

Říkávalo se, že v tento den má člověk jíst a pít co nejvíce, aby byl celý rok při síle. K obědu bývalo vepřové se zelím a knedlíkem, pekly se husy, připravovala se zvěřina, zabíjačky, taktéž se pilo hodně piva.

Taneční neděle

Někde tancovačky začínaly už v sobotu a končily až v pondělí v noci. Tanečníci se velmi snažili, aby se naplnila pověra, která říkala: Obilí a len bude letos tak vysoké, jak vysoko budou tanečníci vyskakovat.

Masopustní pondělí - Mužovský bál

Mužovský bál byl název pro taneční zábavu konanou o masopustním pondělí, kam nemohla svobodná chasa, pouze ženatí a vdané.

Masopustní úterý - Pochování basy

Den maškar byl sváteční den. Masky dostaly samozřejmě všude pohoštění, vládlo veselí, žertování a rozpustilost. Ráno bývalo někde zvykem, že se celý průvod vydal nejdříve k obydlí starosty a žádal starostu o povolení této akce a o vydání práva. Mezi tradiční masky patřil medvěd, klibna (kobyla), brůna (něco mezi žirafou, kozou a velbloudem), bába s nůší a v ní dítě nebo dědek, Žid, slaměný, nevěsta, Turek, kominík, smrt, masky řemeslníků i šašek. Masopust byl po té o půlnoci zakončen tradičním "pochováním basy" (hudební nástroj byl zahalen do smutečního šatu), které symbolizovalo na 40 dní konec tanečních a hudebních veselic. Přesně o půlnoci zatroubil ponocný, byl konec radovánek a všichni se rozešli domů. Říkávalo se, že kdyby tancovali přes půlnoc, mohl by se mezi ně vloudit čert z pekla.

Tím skončil čas masopustního veselí a nastává období půstu, které trvá dlou­hých čtyřicet dnů.

Masopustní říkadlo

Pojďte děti k nám do spížky, zaděláme na koblížky.
Smíchej mouky, vejce, sůl, už je toho těsta půl.
Přidáme i kvasnice, ať je ho co nejvíce!
Koblížek pak uválíme, na plotně ho usmažíme.
Potom toho koblížka dáme pěkně do bříška.

Zvyky o masopustu

Stínání kohouta - Byla to masopustní venkovská zábava mládeže, kdy po "obžalobě" plné žertů a narážek byla provedena opravdová "poprava kohouta".

Porážka kobylky - Figurína Kobylky předstoupila před soud, kde bylo předneseno v žertovné podobě její provinění. Ortelem bylo přetnutí žíly, po kterém se kobylka svalila na nosítka. Zázračné oživnutí způsobil speciální hospodský přípitek.

Babský mlýn - Byla to symbolická stavba, do které chlapci za smíchu a povyku strčili chycené "staré baby" a mlýn je přemlel na "mladé". (Uvnitř byly nachystané převlečené dívky.)

Ostatky - Ostatkový obyčej se nejvíce držel na Hané. Mládež dostala za úkol organizovat masopustní zábavu. Byli vybráni členové tzv. výboru. Výbor převzal zodpovědnost za zdárný průběh oslav, za dostatek jídla a pití, dobrou muziku. Jejich důležitou funkci symbolizovalo tzv. ostatkové právo v podobě opentlené šavle, kterou při zahájení večerní tancovačky zabodli v hospodě do dřevěného sloupu. Po dobu ostatků tak mohli "soudit a udržovat pořádek v obci". Dalším symbolem byla tzv. Ferule v podobě ozdobené a opentlené oboustranné vařečky, jíž se trestalo za různá smyšlená provinění, která se při veselici žertovnou formou pronášela.

Pochování basy - V masopustní úterý vrcholilo a současně přesně o půlnoci končilo třídenní hýření, bujaré veselí, hostiny a tancování. Muzikanti dohráli a symbolicky se pochovala figurína basy nebo dle krajových zvyklostí jiný nástroj (dudy, housle). Nástroj byl zahalen do smutečního šatu. Téměř všude končila zábava přesně o půlnoci. Lidé věřili, že pokud budou tancovat přes půlnoc, objeví se mezi nimi ďábel.

Vodění medvěda - Medvěda vodil na řetězu medvědář a za bručení a neposlušnost ho trestal býkovcem. U každého domu se zastavili na tanec s hospodyní. Zvyk byl hlavně na severní Moravě.

Růžičková koleda - Tento zvyk přesahující několik generací zejména na jihu Čech tvoří 12 koledníků (matka, hejtman, rychtář, dva konšelé, tři tancmajstři, žitnej, pšeničnej, ovesnej a moučnej) a má přísná a neměnná pravidla. Smějí v ní účinkovat jen svobodní mládenci. Hlavním symbolem je vysoký klobouk s 365 krepovanými růžičkami. Klobouky jsou ukončeny pěti výstupky, na nich je pět rudých krepových růžiček znázorňující rány Kristovy. Výčnělky jsou obaleny zeleným jalovcem, jenž je symbolem trnové koruny) Pod obrubou klobouku je stužka s červenými a bílými třásněmi symbolizujícími pot a krev Ježíše Krista. Matka má oděv pošitý barevnými proužky látky, jež jsou symbolem rozkvetlé louky. Cepem, který drží v ruce, ukazuje směr, kudy se celý průvod má ubírat. Aby se případně koledníci neztratili v mlze, má na zádech přivázaný zvonek, na hlavě vysoký klobouk s rouškou k zakrytí obličeje. Hejtman a rychtář mají šerpu červenobílé barvy na rozdíl od ostatních koledníků uvázanou přes levé rameno. To proto, že jsou považováni za šlechtu. Ostatní koledníci ji mají kolem pasu. Židé, kteří tuto mládeneckou koledu doprovázejí, jsou oblečeni do starých obleků se záplatami a v ruce nosí pytel sena nebo slámy. Průvod svobodných mládenců doprovázejí ženatí, kteří tvoří tzv. slaměnou koledu. Mají na sobě hasičské uniformy pošité slámou. Jejich úkolem je zjistit, zda svobodní znají všechny symboly, které koleda nosí. Neodpoví-li někdo z nich správně, bývá potrestán nějakým žertovným způsobem.

Mečový tanec - Je to secvičený tanec s pevnými pravidly určený pro muže a chlapce. Podstatou je přeskakování a podlézání šavlí za zpěvu písni. Vyvrcholením tance je "vytínání" neboli bičování některého z přítomných tanečníků.

Obchůzka "po babkách" - Zvyk se držel na Slovácku o masopustním pondělí. Malí chlapci za doprovodu houslí a zpěvu chodili po vesnici a oslovovali v jednotlivých domech hospodyně.

Nejznámější masopustní masky

Medvěd - Byl symbolem rozmnožování. Podoba masky byla dvojí. Buď ji tvořil chlupy navrch obrácený kožich nebo pytlovina pošitá slámou či hrachovinou. Další součástí byla medvědí hlava nebo obličejová maska se špičatou čepicí, slaměný ocas a zvonec.

Klibna - K masce je zapotřebí dvou lidí. První drží masku hlavy koně upevněnou na tyči, druhý se opře o jeho záda a vytvoří hřbet a zadní nohy. Přes sebe mají přehozenou bílou plachtu.

Brůna - Tato maska měla být hrůzostrašná, proto se podobala částečně žirafě, koze či velbloudu. Hlavním znakem byly kozí nebo zahnuté rohy z berana.

Bába - Nosívá na zádech nůši a v ní dítě nebo dědka, které mohou představovat vycpané loutky.

Žid - Někdy tato postavě měla na hlavě cylindr, zdobený husími křídly, přes obličej dlouhé vousy, brýle bez skel a přes rameno přehozený ranec. Žid měl dlouhý kabát nebo oděv pošitý kousky barevných látek. Někdy měl na obličeji připevněn dlouhý červený nos. Jeho úkolem v průvodě bylo krást a následně ukradené věci prodávat či o ně smlouvat. Choval se nevybíravě.

Pohřebenář - Tak se mu říká na Valašsku, na Vysočině "slaměník", ve středních Čechách "hrachovec", na Kopanicích "slaměňák". Jeho oděv i čepice jsou pošity slámou nebo hrachovinou. Může mít začerněné tváře a také bič v ruce.

Nevěsta - Za tu se převlékali muži, kteří se výrazně nalíčili, doprovázel je samozřejmě ženich.

Turci - Za tuto masku se nejčastěji oblékají mladí chlapci. Chodí ve čtveřici - dva modří a dva červení. Vysoké čepice mají zdobené růžičkami z krepu, mají jezdecké boty a bílé rukavičky.

Nechyběl také Gryci (chlapci na Hané měli přes oblek podvázané košile a na hlavách špičaté papírové čepice), Laufr (měl papírovou čepici a v ruce držel hůl, různobarevný oděv z kousků látek, někde mu říkali také Strakatý; byl předvoj průvodu, měl zjistit boucháním na vrata, zda bude průvod přijat), Kominík (zjišťoval při prohlížení pece, jestli tam není zapomenutý pekáč s nějakou dobrotou; začerňoval tváře přihlížejícím), Smrt (v bílé plachtě, se strašidelným obličejem a kosou v ruce naháněla strach) a také masky řemeslníků - švec, dráteník, lazebník, hasič, policajt, dráb...